Tadeáš v Bretani (ukázka z kapitoly Jak jsme svezli Stopařku)    Koupili jsme si bagety s hromadou sýra a zamířili zpátky k autu. Ponorka má na boku takové velké zašupovací dveře. Klára vzala za kliku, ale pak si to rozmyslela.    „Někdo tam je.“    „Kde?“    „V autě.“    „Kdo by tam lezl?“    „Tak se koukni.“    Táta pomalu odsunul dveře. Na zadním sedadle ležela nějaká holka. Vypadalo to, že spí. Světlé vlasy měla všude kolem hlavy, takže jí nebylo vidět do obličeje.    „Haló, slečno,“ řekl táta polohlasem a trochu do ní ďoubnul. Holka se pohnula, zvedla, chvilku na nás koukala a potom něco řekla francouzsky. Mohla být asi tak stejně stará jako já.    „Prý si spletla auto,“ podivil se pes.    Vylezla ven, lehce se uklonila a odešla někam přes parkoviště.    „Chudinka. Nějaká zmatená,“ politovala jí maminka.    „Tak co jste si naštudovali o Bretani?“ vyzvídal táta.    Seděl za volantem a upřeně sledoval mokrou silnici.    „No… nějaký pohádky, pověsti, Malvínu z Bretaně…“ pochlubila se Klára.    „Jo, Malvína je skvělá,“ souhlasila maminka,    „taky je dobrá Bretaň – dcera oceánu od Františka Kožíka, no a zajímavej autor je Francois-Marie Luzel…“    „Hm, já mám v báglu Hobita, ale pak si od vás něco půjčím,“ řekl jsem snaživě.    „Na, tohle už mám přečtený,“ strčila mi Klára do ruky knížku.    Zasunul jsem ji do chlebníku. Když čtu v autě, je mi pak vždycky blbě. Rozbolí mě hlava, jak to drncá.      „Stejně by mě zajímalo, jak si mohla splést auto. Řekl bych, že na tom parkovišti žádná další ponorka nebyla,“ uvažoval pes.    Za okýnkem drobně mžilo.    „Le crachin,“ vysvětloval táta. „Jemný vlahý deštík. Prý tu prší skoro pořád.“    Mně osobně nějaká ta sprška nevadí. Připadá mi docela zábavné, když leje tak, že člověk promokne skrz naskrz, protože pak už je mu všechno jedno a klidně chodí loužema, skáče do nich a vůbec, dá se s tím užít spousta legrace. Nedávno jsme byli s Otou Horákem u jeho babičky v Českém ráji a tam jsme mezi Hrubou Skálou a Valdštejnem zmokli tak, že jsme ty šaty museli ždímat. Otova babička nám uvařila čaj se zázvorem, což je věc, po který je vám za chvilku děsný vedro, abychom prý neochořeli a mohli v pondělí do školy. Co se týče školy, tak někdy docela rád ochořím, ale nebývá to moc často. Mám pocit, že čím víc brouzdám loužemi, tím míň chořím. Táta tvrdí, že jsem nechutně otužilý, zvlášť když zjistí, že jdu sáňkovat v sandálech, nebo že mám bundu už týden ve škole v šatně. Marně pak našim vysvětluji, že když jde člověk jen tak nalehko, alespoň nic neztratí.    Všude byla děsně zelená tráva, to asi od toho deště. Netrpělivě jsme vyhlíželi, kdy už konečně uvidíme nějaký menhir. To jsou takové ty velké kameny zapíchnuté v krajině, co o nich nikdo neví, k čemu sloužily a kdo je tam vlastně postavil. Existují různé teorie. Například, že je tam nechali mimozemšťani nebo že ty kameny měli naši předkové místo kalendáře a hodinek (což asi nebylo moc praktické) a tak podobně. Táta je zastáncem kalendáře, maminka si myslí, že je tam postavili obři, což nezní nezajímavě, a já bych byl asi pro ty emzáky. Sestra tvrdí, že v nich bydlí víly. To bych snad radši ani nekomentoval. Pes mě trochu otrávil, jelikož prohlásil, že nejblíž k pravdě má Klára, i když taková pravda je relativní, obzvlášť pak v Bretani.    „Náhodou! Bretaň je zemí víl, trpaslíků a obrů,“ poučoval nás.    Pokrčil jsem rameny.    „Víly jsou hrozně muzikální,“ pokračoval pes. „Dřív to bylo tak, že kdo je potkal a přidal se k jejich zpěvu, musel s nimi tančit, dokud ho jiný nevystřídal.“    „Dnes už ne?“ zajímala se Klára.    „Dnes už na ně skoro nikdo nevěří. Odstěhovaly se.“    „Všechny?“    „Kdoví…“    „A co ještě dělaly?“ vyzvídala Klára.    „Občas, za tmy, překvapily nějakého pocestného a nechaly se pozvat na hrnek cidru. To je zkvašený jablečný mošt. Je tady oblíbený asi jako u nás pivo…“    „Jojo,“ povzdychl si táta.    „…doprovodily pocestného až k domu, ale než přinesl džbánek, většinou zmizely.“    „Uměly čarovat?“    „To si piš! Jejich specialitou bylo přeměňování. Někdy našel sedlák místo vidlí koště, jindy se ze zlého psa stala ovce, nebo z tykve lahev vína.“    „To nezní špatně,“ mlaskl táta.    „Většinou takové nevinné žertíky,“ dodal pes. „Víly jsou v podstatě dobromyslná stvoření.“    „A co obři?“ zajímalo mě.    „Hm, obři. O těch se vypráví, že na skalách poblíž města Dinanu pojídali utopené námořníky…“    „No fuj,“ ušklíbla se Klára.    „…a ten, kdo přežil, myslím jako ztroskotání, musel obrům sloužit. No a víte, kdo nakonec ty obry přemohl? Korigani!“    „Korigani?“    „Jo. Korigani. To jsou bretonský trpaslíci. Bydlí pod zemí. Obři si řekli: ‚…bude moučníček, korigánek na česneku…‘ Ale když vlezli do těch jejich doupátek, tak nikde nikdo. A trpaslíci zapálili velké hromady suchých mořských chaluh, které nanosili k průduchům a okénkům. Obři se začali jeden přes druhého cpát ven. Jenže ejhle! Vchody byly zavalené obrovskými kameny, obři zesláblí, jak se nadýchali kouře, a tak se tam udusili. Možná znáte obra Gargantuu? Bretonci mu říkají Gawr. O menhirech tvrdí, že jsou to jeho poztrácené zuby, nebo ulomené palce.“    „No vidíte!“ zasmála se vítězoslavně maminka.    „Hele menhir!“ upozornila nás Klára.    Skutečně. Kousek před námi, hned vedle silnice stál nevelký kámen.    „Mrknem na něj,“ řekl táta.    Vtom se zpoza kamene vynořila drobná postavička. Táta dupl na brzdy a pronesl slovo, které nesmím před rodiči používat. Vyskákali jsme z auta. Vedle menhiru stála ta holka od pumpy. Zářivě se usmívala. Měla zelené šaty s cípatou sukní. Maminka s Klárou nosí občas něco podobného na vystoupení. Nevypadala ani nijak zvlášť zmokle. Lehce kývla hlavou a šla si sednout do auta.    „Zvláštní místo na stop,“ podivila se maminka.    Kromě šutru byly široko daleko jen louky a vřesoviště. Poplácali jsme si menhir a táta slíbil, že uvidíme určitě i větší.    „Ptá se, jestli bychom ji nevzali do Mont-Saint-Michel,“ překládal pes.    „Prý spala na zadním sedadle a oni si nevšimli, když si u pumpy odskočila, a ujeli jí.“    „V pohodě. Máme stejnou cestu,“ souhlasil táta.    Holka spokojeně přikývla a usnula.    „Všiml sis, jaký má zelený oči?“ pošeptala mi Klára.    „A jak vystoupila z toho kamene? Je to určitě víla.“    No, mně přišla spíš trochu jako cvok. A ségra taky.